Naše milovaná Gino!

Přemýšlím kolik roků, měsíců, dní, hodin a minut jsem s Tebou bývala šťastná. Vždy jsi nás všude provázela a zárověň nás také ochraňovala. V hlavě se mi odehrává film „Tvého života“ – od doby, kdy jsem si Tě jako drahocenný, dlouho očekávaný poklad dovezla domů, na naše první společné chvíle, na všechny rošťárny, každé složité cestování, výstavy, na ty nejkrásnější okamžiky a na dobu, kdy se narodila naše šťěňátka… a vyplnila mi sen, který jsem od dětství měla.

Stále Tě vidím na křesílku, jak odpočíváš se mnou na pohovce, nebo ležíš pod postýlkou malého Dominika, odkud ho sleduješ, než ho vykoupu.

Přestože jsem uklidila všechno, co mi Tě připomíná, jsi všude…

Vzpomínám:

• Na Tvé chrápání u televize, které někdy mamka přisuzovala mně.
• Na Tvé nádherné upřímné velké oči, kterým neodoláme, když loudíš u stolu.
• Na Tvůj špicí úsměv, který vyjadřoval, jak jsi byla spokojená a šťastná.
• Když přijel Ivoš nebo Lukáš domů, celá jsi zářila radostí.

Chybí mi:

• Že si nemůžu pohladit Tvou sametovou srst i to, jak ji mám všude, když jí začneš ztrácet.
• Společné vítání s Kimem.
• Jak ležíš Ivošovi na klíně, když pracuje s notebookem a blaženě přijímáš jeho pohlazení.

Vždy jsi nám byla nablízku a cítila jsi se mnou těžké chvíle, když mi nebylo nejlépe. I malý Dominik pochopil, že tu nejsi. Poznala jsem to z toho, že jsme jeli na procházku a on se nahnul z kočárku, aby viděl na Kima i na Tebe. Pak se na mě tázavě podíval, jako by říkal: „Kde je druhý pejsek?“. Od počátku, kdy začal sedět v kočárku, pozoroval vaše společné dovádění nebo honění ptáků v parku. Až vyroste, budu mu o Tobě vyprávět. Kimovi je rovněž smutno. Hledá Tě po bytě, naříkal, že nejsi, chce být stále se mnou, často polehává a ani jeho milovaná hra s míčkem ho neláká.

Bolest, že tě nemám, je pro mě zatím nepřekonatelná. Každý z naší rodiny řeší zármutek po svém…

Gino, moc nám všem chybíš!

Je nám útěchou, že budeš dál žít v Tvých štěňatech. V srdci Tě budeme mít už napořád…